První zoufalství?

čtvrtek, října 05, 2017 Unissue

A může začít pohádka o tom, jak to vlastně ten první den vypadalo.

Všechno začalo být divné už v moment, kdy jsem se probudila před budíkem. O celé 3 minuty! Tolik škody. No a zbrklé ráno může začít.

Co si udělat k snídani? Uvažování po ránu občas fakt bolí, ale nakonec jsem to vymyslela. Tousty. Perfektní na ranní spěchání. Něco dáte dovnitř a pak je vše na toustovači. Dokonce jsem zvládla i domyslet, že nebudu mít čas si dojít na oběd a vyzkoušet kulinářský zážitek některé menzy. Vzala jsem si tedy zabalené těstoviny z domova. Díky tati!

Když děláte ráno tolik úkonů a ještě k tomu musíte zabalit notebook, blok a nějakou tu tužku, tak už vám nezbude moc času. No a IDOS s radostí zahlásí 15 minut do odjezdu vlaku, avšak na cestu potřebujete minimálně 20.

Ano, jezdím do školy vlakem a bydlím v Praze. Holt je to vlakem o 15 minut rychleji a přeci jen i vlaky patří pod PID (Pražská integrovaná doprava).

Tak na cestu přichází růžový záchranář. Rekolo. Otevírám aplikaci a koukám, že jedno kolo tady zrovna je. Mám prostě více štěstí než rozumu. Nechápu to. Ale už vyrážím. Na nádraží se dostávám za úžasných 7 minut a vlak krásně stíhám.

S klidem nastoupím na vlak a přemýšlím, jak jsem to vlastně zvládla. No do háje! Jasně, že jsem nechala na koleji flašku na vodu, kterou jsem fakt nechtěla zapomenout. A ještě jednou do háje! Mám i po obědě. Zapomněla jsem si vidličku.

No to mi to pěkně začíná. Uklidím radši svůj zrak na mobil a najednou vidím, že stojíme na zastávce, na které mám vystupovat. Rychle vstanu a vyskočím ven. Tak další věc jen o fous.

Hned u vstupu rozdávají diáře s plánkem školy. Ještě mě nějaký starší student nasměruje k mojí učebně a cesta na první hodinu zvládnuta.

První hodina - cvičení z Diskrétní matematiky - byla moc příjemná. Náš cvičící je dost zábavný člověk, takže nervozita dost opadla.

Po hodině už se pomocí plánku vydáváme se spolužačkou do učebny H1-131. H1 prý znamená budovu (která byla v plánku vyznačena) a stovky v čísle poschodí. Takže jsme se z přízemí hlavní budovy (původní učebna C3-53) vydaly do prvního patra směrem do oné budovy. Cože? Střecha?!? No s úžasem jsme zjistily, že první patro tzv. halovek se napojuje na přízemí hlavní budovy. Prostě jiný terén, takže halovky stojí níže.

A jak zakončit vyučování než "skvělou" angličtinou. Naše paní učitelka si prostě vychutnávala každého, který nějak tápal (ať už v jejím proslovu nebo v zadaném úkolu). Tenhle postoj asi nikdy nepochopím. Bude to nejspíš pěkně drsné hold.

Pro velký úspěch s cestováním musím s radostí oznámit, že klasická nováčkovská chyba - nastoupení na špatný směr v metru - se mi ten den taky povedla. Nestačí, že Muzeum na metru A je v jednom směru zavřené a musím vymýšlet alternativy.

A aby nebylo všem špatnostem konec, tak při výpravě na tělocvik mi kamarádka oznámila, že musíme mít zaplacený tělocvik předem. No tak jsem oběhla recepci a sekretariát, aby mi řekli, že to lze jen složenkou nebo na účet. Má jediná naděje byla přivření očí a zaplacení do příštího týdne.

Vualá! Prošlo to. Takže jsem si vyslechla první bezpečnostní informace o lezení na stěně, trochu zalezla, zavázala pár uzlů a pěkně unavená došla na koleje.