Takže student

Skoro klasický studijní den, jako všechny ostatní.

Teda akorát si ráno zaskočím na odběry k doktorce, pak vyměním povlečení a spěchám do školy. Jen jediná změna - neženu se na cvičení Řešení problémů a hry, ale na imatrikulaci.

V učebně 256 na Dejvicích nám v 10:30 začíná oficiální slavnostní přijetí studentů do akademické obce vysoké školy.

Studenti však musí být všude o půl hodiny dříve.

Ve vchodu do budovy potkám spolužáky a vesele se šineme do učebny, když těsně před ním mě odchytí paní ze studijního: "Ano. vás jsem si právě vyhlídla. Že nám přečtete imatrikulační slib?"

Koukám na ní jako na puk, ale ona mi mezitím s úsměvem na tváři vtiskne do rukou modré složky s logem univerzity. "To zvládnete. Je to napsáno velkými písmeny a ještě si to zkusíme."

 Takže budu ten slib číst dvakrát?!

Zděšeně vcházím do místnosti a hledám své kamarády, abych nebyla sama. Vepředu sedí dva z nich, ale všichni se tam nevejdeme, tak zamíříme za zbytkem do horních řad. To se ale té sympatické paní moc nelíbí a nařídí mi, ať si sednu dopředu, abych to měla blízko.

No tak dobře. Naštěstí tam se mnou zůstanou i spolužáci. Samozřejmě si neodpustí rýpavé poznámky.

Šeptem si pročítám těch pár řádků stále a stále dokola.

Mezitím už cítím, jak se mi třesou ruce a se vzpomínkou na zápis se začínám děsit. Když jsem minule takhle šla přednáškovou místností, tak jsem na schodech klopýtla a málem upadla. Ať to hlavně nedopadne takto.

Přichází zkouška. Oznámení, kdy máme vstát, kdy sednout a kdy přicházím já a čtu. Takže poprvé jsem to zvládla a teď ještě oficiálně.

Za barokní hudby se pomalu šinou do místnosti muži v talárech.

A už je to tady. Zahrají nám českou hymnu. My se posadíme. Pár slov nod proděkana a děkana fakulty a už mě zvou k mikrofonu. Nějak dojdu dolů, otevřu složky a pak už jen vím, že se snažím uprchnout zpátky na své místo.

Zvládla jsem to!

Jenže sotva si sednu už máme jeden za druhým chodit k děkanovi. S dvěma prsty na železe (čti žezle) slibuji povinnosti studenta. Jak už mi hlava moc nemyslí, tak pomalu odcházím bez podání ruky děkanovi. Ten mi jí vloží do cesty a s chápajícím úsměvem na rtech mi potřese rukou jako každému jinému.

Takže už jsem oficiálně student.

Vždycky mě zajímalo, jak se vybírají řečníci na tyhle události. Teď už to vím a nestálo mi to za to.

Aneb nikdy nechoďte moc na studijní. Zapamatuj si vás a pak už to máte na talíři pořád.

Zdraví

Studentka Petra

ve spolupráci s Přítel holding

jako všechny ostatní články